Pocit mít křídla: Devátá kapitola

Nebudu lhát. V momentě, kdy jsem se vrátila ze své první dovolené, jsem se horko těžko přemlouvala, abych vstala z postele, napatlala na sebe make-up, slavnou červenou rtěnku a dala si na hlavu klobouček. Do práce se mi vůbec nechtělo. I když, dalo se tohle všechno popisovat jako práce? Z jedné strany ano, máte danou pracovní dobu a za odvedenou činnost berete peníze. Na druhou stranu, ruku na srdce, je to placená dovolená. Ale ne taková dovolená, jakou by někteří chtěli. Prostě takový návrat do reality z dovolené v Česku.

Lidi z rosteru na mne ale byli hodní. Abych se vzpamatovala, tak mi dali nejdříve otočku do Riyadhu. Nic moc let. Ani těžký, ani lehký, lidi v pohodě. Zkrátka let neslaný-nemastný. Na další den jsem se těšila, měla jsem let do Bangkoku s otočkou přes Hong-Kong. Byla jsem ze začátku zklamaná, že nemáme layover i v Hong-Kongu, ale když jsem viděla ten liják, byla jsem nakonec ráda.

Odlet do Bangkoku byl ve tři ráno. Když mám lety takhle brzy ráno, zkouším spát přes den, což mi moc nejde. Takže se jen převaluju, přemítám o blbostech, nárazově koukám na facebook a instagram, koukám do zdi a zase se převaluju. A protože nemám nic naspáno, tak jdu na let nevyspalá. Vždy v tu chvíli děkuju dotyčnému, kdo vymyslel kafe, které mne nabudí. V jednu ráno se otevřely e-gate brány a poté jsem šla na check-in. V momentě, kdy jsem přiložila svoji ID kartu k obrazovce, vybafla na mne zpráva „Marketa, you´ve been selected to a drug test.“ Tak to mne švihněte prknem přes hlavu a hoďte ze skály. Jelikož se vždycky snažím chodit na briefing brzo, abych tam byla mezi prvními, tak tohle byla čára přes plán. Ještě tam chybělo napsat „CONGRATULATIONS! Byli jste vybráni na kolo štěstí, zda nefetujete.“ Na drug testu jsem strávila asi dvacet minut, sestřičce jsem říkala, že fakt nefetuju, nehulím a nebalím jointy. Nechápu, proč jsem se jí nezdála, ale vzhledem k tomu, s jakým elánem jsem šla na let a ksichtem s červenýma očima z nevypsání,  tak se ani nedivím. Tímto se jí zpětně omlouvám, že jsem na ní byla příjemná jako kanón. Ale zpět k věci. Na briefing jsem přišla o půl hodiny později, respektive dvě minuty před jeho koncem. Naštěstí jsem měla potvrzený papír, že jsem opravdu byla na testech, tudíž jsem nezaspala a ani mi neujel autobus.

Samotný let byl více než v klidu. Tento multisector se letěl na A380 a do Bangkoku jsme měli z poloviny prázdné letadlo. Celá crew byla fajnová a v pohodě, skvělý byl CSV, s nímž jsem vítala cestující u dveří. Když ke mně přišel, tak mi řekl celý vysmátý a s lámanou češtinou „Líbíš se mi.“ No, musela jsem se polichocením rozsvítit jak žárovka na vánočním stromku.

Po přistání se drtivá většina rozhodla jít spát nebo na masáž. Chápu, všichni byli v Bangkoku asi osmnáctkrát. Já nehodlala jít ani spát, ani na masáž, takže jsem se převlékla a vyrazila ven do víru města.

Sotva jsem vyšla z hotelu, tak do mne uhodila vlna vedra. Stejná jako v Singaporu. Ulice v Bangkoku jsou rušné. Mraky lidí, aut, motorek a typických „tuk-tuků“. Na jednoho maníka v tuk-tuku jsem mávla, on zastavil, já si nasedla a poprosila jsem ho, aby mne dovezl k přívozu Wat Pho.

Jakmile jsme dorazili na místo, já si zaplatila okružní jízdu na jedné z lodiček. Na lodičce jsem byla sama, jelikož prý přede mnou odjela už nějaká početnější výprava. Mne to nevadilo, vzala jsem tímto samu sebe na rande. Svým způsobem.

Parádní bylo, že mne pán vzal snad na každé místo, které bylo v nějaké rozumné vzdálenosti, co jsem „musela“ vidět.
Po cca 15ti minutách jsme přijeli k  chrámu Wat Arun, kde pán zastavil, řekl mi, ať si to projdu v klidu, že na mne počká. A že se bylo nač dívat!

Kolik je vlastně v Thajsku chrámů se snad ani nedá přesně říct. A taky podle mne záleží na tom, co se jako za chrám dá považovat.

Wat Arun, nebo-li Chrám úsvitu, je poslední z trojice nejvýznamnějších a nejstarších chrámů v Bangkoku a je dle informací jeden z mála bangkockých chrámů vystavěn v khmerském stylu.  Po velmi příkrých schodech je možné vystoupit na vyhlídkovou terasu, odkud je krásný pohled z výšky. Já ale měla smůlu, jelikož v době, kdy jsem zde byla, byl chrám zavřený kvůli rekonstrukci.  Mne to nevadilo, stejně jsem obdivovala tu thajskou krásnou architekturu a procházela se okolo. Jen to horko k padnutí docela vyčerpávalo.

Po procházce jsem nasedla zpět do lodičky a nechala se vozit okolo. Pomalu jsme se, ale dostávali do tolik ne-hezkých míst. Typicky thajskou architekturu vyměnily přístřešky nad vodou. Přiznám se, že mi rvalo srdce vidět děti v těchto podmínkách. Člověk si pak nadává, co to občas řeší za blbosti. Zkuste si představit, že máte tři děti a bydlíte v přístřešku nad vodou, vaše děti z pokoje vlezou rovnou do vody. A že není zrovna čistá. Jako jejich rodiče jezdíte v lodích okolo a prodáváte vše, co máte – od lahví s vodou, přes šátky, po sluneční brýle. Jen abyste nějakým způsobem na den zabezpečili rodinu a měli co do úst.

Na jedné straně Bangkoku vidíte skvost, luxus, honosné budovy. Na druhé straně potom bungalovy a žebrající lidi. Nehezký kontrast.

Po návratu na hotel jsem si jen dala sprchu a zalehla jsem. Spala jsem až do „wake up callu“ a pak nabrala směr Hong-Kong. A ten se vydařil.

Všichni, ale opravdu všichni pasažéři se se mnou chtěli fotit. Jooo, jako blondýnka měřící metr osmdesát to opravdu nemám jednoduché. Obzvláště v těchto destinacích. Nejvtipnější je, že všichni měří metr padesát, takže mi jsou akorát po prsa. Zkuste si představit ten boarding, kdy máte „full house“, z jedné strany vás nahání CSV, že už máte dávno roznášet ručníčky, z druhé strany vás urguje Kapitán, že už bychom jako mohli vzlétnout a z třetí strany vás pořád někdo tahá za sukni nebo blůzku, protože chce fotku. To si zkuste zachovat klid. Takže tím pádem stojíte v kabině a nevíte, co dělat. A to jsem ještě nezmínila jazykovou bariéru. Nikdo, opakuji nikdo z cestujících neuměl anglicky. Takže, jak potom chcete rozdat jídlo? Na jednu stranu super, že jim zkrátka něco dáte a řeknete, ať baští. Na druhou stranu, gestikulací nějak ukázat rybu nebo kuře, to bylo jako divadelní výkon. To tak stojíte v uličce mezi sedadly a rukama ukazujete, jak se hýbe ryba ve vodě a jak asi tak vypadá kuře, jelikož to přesně máte servírovat. Vážně, někdy to bylo na Oscara. A největší sranda teprve měla přijít.

Vše bylo přichystané na odlet zpět do Bagkoku, cestující na místě a my posádka, už jsme se usazovala na svá místa. Letadlo začalo couvat ze svého zaparkovaného místa, když najednou rána, světla zhasla a letadlo se zastavilo. Dámy a pánové, došla nám elektřina!

V letadle hrobové ticho a nikdo ani nepípnul. Cestující mlčeli a my v tichosti mlčeli, že přece jenom budeme mít layover v Hong-Kongu. Za chvilku přišli CSV a Purser, že inženýři se dali do práce a do půl hodiny se uvidí, co se bude dál. Klimatizace se samozřejmě vypnula, takže do pár minut bylo na palubě dusno k padnutí. My jsme roznášeli pití a snažili se uklidnit cestující. Jedna paní ovšem vstala a vlítla k nám s tím, že chce pryč, že viděla Vyšetřování leteckých katastrof a že to s námi dopadne špatně. Díkybohu, jsme jí černý scénář rozmluvili, nalili do ní nějaké tekutiny a zklidnili. Řádně jsme se přitom  zapotili, což vám ani nemusím povídat.
Žádný layover se ale nekonal, inženýři vše opravili a my  odletěli, v letadle, kterému málem došla šťáva. Necítila jsem se zrovna dvakrát bezpečně a myslím, že nikdo nechtěl ve vzduchu zůstat déle, než jsme museli.

Po návratu do Bagkoku jsme zašli s kolegy na snídani a pak na masáž, Konečně jsem se taky nechala hýčkat. Odpoledne jsem se už víceméně válela a čekala na odlet.

Na letu zpět do Dubaje jsem při servírování narazila na český páreček. Na moji anglickou otázku, co si dají, mi česky odpověděli, „Tak co nám nabídnete?“. Já prostě miluji české pasažéry. A musím říct, že i oni jsou někdy rádi, že na palubě mají také někoho z Česka Vždycky tajně doufám, že tam někoho z mé rodné země budu mít.

A teď? Čtyři dny volna a poté let do Stockholmu a Amsterdamu! A pak už je konec měsíce… neuvěřitelné, jak ten čas letí. Jak se říká, v životě letušky to platí dvojnásob.