Dovolená, dovolená a zase dovolená…
Tyhle slova jsem měla vyryté na čele sotva letadlo z Paříže dosedlo na letiště v Dubaji. Z letadla jsem pak vypálila rychle ven a to samé z HQ, abych stihla autobus na hotel a mohla si jít zabalit věci.
V okamžiku, když jsem vešla do svého apartmánu, tak lodičky a klobouček letěly do kouta a svůj cestovatelský kufr jsem musela oprášit, jak na něj po dobu čtyř měsíců sedal prach. Konečně to budu já, kdo bude za pasažéra!
Šla jsem se vykoupat a s ručníkem na hlavě jsem poté začala házet věci do kufru. Kabátek, pár triček, džíny, botky a kosmetika. To se najednou člověku cestuje lehce. Do postele jsem ten večer šla s úsměvem. Byla jsem hrozně natěšená, že se po nějaké době podívám domů.
Bylo to i poprvé, co jsem vstala z postele hned po prvním zazvonění budíku v tak časných ranních hodinách. Spoj z Dubaje odlétal v devět ráno, ale na letiště jsem chtěla dorazit se značným předstihem, jelikož jsem takhle ještě necestovala. Nevěděla jsem, kde je Staff Check-In, zda se vůbec na let dostanu a kudy bych poté měla jít. Na ráno jsem měla objednané taxi, takže jsem spěchala před hotel, aby mi pan řidič neujel. Vše běželo jako po másle a já tak poprvé stála před hlavním vchodem na letiště. Jestli jsem se někdy předtím cítila ztracená, tak v tenhle okamžik to platilo dvojnásob. S hlubokým nádechem jsem vkročila do útrob této masivní budovy a snažila se co nejrychleji zorientovat. Naštěstí jsem zaměstnanecký check-in našla docela rychle a dokonce jsem dostala „zelenou“, protože let do Prahy nebyl, kupodivu, plně obsazen. Přede mnou byla další cesta a to k bráně. Airbus odlétal z místa, které bylo úplně na druhé straně letiště. Pochválila jsem se, že jsem alespoň byla na letišti brzy a měla tak dost času na to, se přepravit z bodu A do bodu B, aniž bych musela proklínat sebe, čas a poté přiběhla upocená a rudá ke gejtu. Dneska ne, tahle situace nastane až o pár měsíců déle, kdy se budu vracet z noční otočky a spoj do Prahy stihnu o pár vteřin.
Bylo velice zvláštní se najednou procházet po palubě letadla s tím, že jsem to já, na koho se letušky usmívají a koho obsluhují. Vždycky jsem patřila k té crew, která, když někam letěla, tak ostatním přinesla nějaké drobnůstky. Většinou ve formě čokolády a podobných pozorností. Je pak hezké sledovat, jak z toho letušky mají radost a jsou vděčné.
Je samozřejmostí, že crew většinou pozná, když domů cestuje jeden z“ nich.“ Ať už je to díky pracovním kufrům, které na „dovolenkové lety“ s sebou taháme, byť je to zakázáno anebo jednoduše tím, že je to vždy napsáno na seznamu cestujících. A nebo i jen tím, že to ostatní vycítí. V jednu chvíli jsem byla i přesvědčená o tom, že mám vyraženo na čele „CREW“, i když jsem byla ve svém „vacation mode“.
V Praze na letišti jsem to byla tentokrát já, kdo se tlačil ke dveřím letadla a připadalo mi, že otevření dveří trvá věčnost. Letiště jsem proběhla tryskem a málem jsem si ukousala nehty čekáním na svůj kufr.
A pak konečně…. bylo nádherné vidět a cítit, že tentokrát, když jsem procházela letištěm, tak na druhé straně někdo stál. Někdo, na koho jsem se těšila. Nečekejte přítele, nebo něco podobného. K tomu vám mohu říct jediné a to, že vztahy na dálku opravdu, ale opravdu nefungují. Jestli budete chtít, tak vám k tomu napíšu samotnou kapitolu. Ale zpět k tématu.
Na letišti na mne čekala celá rodinka. Mamka, taťka, brácha a ségra. A já byla tak šťastná, že jsem je viděla. Od našich jsem dostala růže a samozřejmě, že na přivítanou ukáplo pár slziček. Nejsem žádná frajerka, pro mne tohle byla první zkušenost, kdy jsem takhle někam sama odletěla a doopravdy jsem byla sama. A hlavně, s mým odletem do Dubaje jsem absolutně nevěděla, kdy se zase vrátím. Klobouk dolů před ženskýma, které se vydají přes oceán a je jim jedno, jestli se vrátí za rok nebo dva. Tohle já bych nedala. Mějte si mne za citlivku, asi jsem, ale každý to snáší jinak. Pro mne je rodina strop. Stejně jako pro mne jednou bude moje vlastní rodina, pro mne více než tohle není.
Pamatuji si, jak bráška celý moment natáčel a taky si pamatuji jak říká ve chvíli, kdy si razím dálnici skrze postávající k našim „už se to valí, už je to tady“. No, dejte mu korunu. 🙂 Stejně bych ho nevyměnila.
Jakmile jsme přijeli do Plzně a já viděla všude zeleň, tak moje dušička měla pokoj, alespoň na chvilku. A ještě větší pokoj měla díky obědu. Co vám budu vyprávět, to byla žranice. Vlastně celý týden bylo jen obžerství. Ať už díky vyvařování doma, což byla jednou svíčková, pak koprovka, pak gulášek, pak řízky s bramborovým salátem, nebo chuťovky od babiček a jejich nenápadné podstrkování čokolád jako zásoby do Dubaje, a nebo jednoduše díky kafíčkám a dortíčkům během přátelských posezeních.
Celý týden dovolené doma utekl jako voda. Ale já si to užila. Procházky s pejskem v lesích, pozdní vstávání, tlachání s přáteli a užívání si vzájemných chvil s rodinkou. A samozřejmě jedno velké nicnedělání.
Jednoho dne asi každý pochopí momenty jedinečnosti života. Nemusí to být zrovna Crepe palačinka z Francie, ale ovocný dort od babičky, který má všechny ty kouzelný přísady díky receptu, který zná jen sama babi. Nemusí to být ani čerstvě nasbíraný čaj ze Srí Lanky, ale jednoduše sklenka vína, kterou si dám při večeři s přáteli. A nemusí to být ani plavba lodí po kanále v Thajsku, ale stačí, abych si vzala pejska a šla se s ním projít do lesa. To jsou věci, které si člověk uvědomí, bohužel, až tehdy, kdy k nim nemá najednou tak lehce přístup. Je to ten smysl maličkostí, které vytvářejí detaily vašeho světa. Tak ať i ty Vaše detaily stojí za to.
Na letiště do Prahy v den odletu se mi opět nejelo lehce. Ale musím uznat, že to nebylo tak hrozné. Zjištění, že vlastně stejně za chvíli zas přijedu, mi ulehčovalo celý let do Dubaje. Navíc jsem se těšila na konec zkušební doby a na promoci, protože jsem byla domluvená s našima, že za mnou přiletí a rovnou tady zůstanou několik dní.
Do Dubaje jsem přilétla s tím, že jsem měla ještě den volno před dalším letem do Thajska, respektive do Bangkoku. Celý den jsem se proválela u bazénu a snažila se chytit nějaký bronz. Ačkoliv jsem bydlela v Dubaji, tak jsem byla bílá jak manželka ředitele vápenky. Večer jsem usnula v posteli při puštěném seriálu HYMIM, ale natěšená na thajskou atmosféru.
mylifeinthecloudsblog.wordpress.com 