Pocit mít křídla: Šestá kapitola

Slunce. Vedro. Šum moře. A ledový čaj.
I tak může vypadat dubnový day-off v Dubaji. S partou českých holek jsme občas zašly do hotelu Fairmont, kde jsme strávily převážnou většinu dne. Nebudu lhát, tyhle dny volna se mi extrémně líbily. A tento způsob života taky. Nemusela jsem nic řešit, každý měsíc jsem zaplatila účty a kromě toho, moje nejtěžší volba byla, zda o volném dni půjdu do hotelu Fairmont nebo Conrad anebo nakupovat do Dubai Mallu. Komu by se tenhle životní styl nelíbil? Troufám si říct, že by se nikdo nepřihlásil.
Odpočinek ve Fairmontu byl potřeba, protože další let jsem měla do Sydney. Byla jsem maximálně natěšená, jelikož jsem tohle město znala jen z obrázků a z fotek.

Let do Sydney byl naplánován na druhou hodinu ranní, trval 14 hodin a do Sydney jsme přiletěli před půlnocí. Pro mě smrtící kombinace, ale co se dá dělat. Na dlouhých letech jako byl tento, máme povinný odpočinek a to konkrétně dvě a půl hodiny. I přesto, že to je dlouhá doba, já v letadle usnout nemohla.

Po příletu do Sydney jsme se domluvily s Mílou, českou letuškou, že vyrazíme ven na nějaké to jídlo. Legrační bylo, že když jsme se zeptaly na recepci, kam na jídlo takhle v noci, tak nás recepční poslal přes silnici do supermarketu. Zasmály jsme se tomu a šly na vlastní pěst hledat alespoň nějaký stánek s jídlem. Po půl hodince brouzdání ulicemi Sydney jsme s Mílou skončily v Hyde Parku. Po prohlídce parku jsme se přeci jen dostaly do supermarketu, kde jsme nějaké ty maličkosti na snězení koupily. Já si po dlouhé době dala Aloe Veru, pití, které zbožňuju. Po cestě do hotelu jsme si ještě koupily u jednoho stánku sendvič a mazaly jsme spát.

Druhý den ráno mě probudily paprsky slunce a hluk ze silnice. Vyskočila jsem z postele, rychle jsem se převlékla a šla ven. Jakým překvapením pro mne bylo zjištění, že hotel, ve kterém jsme ubytovaní, je jen pár kroků od přístavu a od Opera House. Sotva jsem došla k této budově, jen jsem tam stála a dívala se kolem sebe. Strašně se mi líbilo, jak je Sydney zelené, otevřené město. Krásný čistý vzduch, nikde žádný písek a dusno. Jen mi bylo trochu líto, že jsem ven na procházku a prohlídku do města šla opět sama. Ostatní z crew buď spali, nebo šli na nějaké mani-padi. Co se dalo dělat, snad příště.
V přístavu jsem si dala salát, konečně kuřecí salát a byl vynikající. K tomu opět ledový čaj a byla jsem maximálně spokojená. Pak následovala procházka kolem přístavu a jen tak bloumání nedalekým parkem s výhledem na vodu. Člověk si tak mohl sednout v přírodě do trávy, nechat se hladit slunečními paprsky, dívat se na lodě bojující s vlnkami na moři a jen tak být. Fakt mě strašně udivovalo to, jací jsou Australani sportovci. Každý kolem mne buď proběhl, projel na bruslích, kole, koloběžce nebo alespoň velice rychle prošel. Tohle v Dubaji nezažijete.
Po procházce jsem zašla do místního obchodu se suvenýry a nakoupila nějaké hrnečky, tričko a suvenýry domů.

Let zpět do Dubaje mě docela vyšťavil. Odlet byl v šest hodin ráno a byl přebookovaný. Celá posádka v economy třídě  po celou dobu letu běhala od přídi po záď, od jednoho pasažéra k druhému a stejně jsme“ nestíhali.“ Jedna cestující se na mne celou dobu usmívala, občas jsem stihla prohodit alespoň nějaké hezké slovo, než jsme přistáli. Po přistání mi poděkovala za krásný let a hezký servis a dokonce se se mnou vyfotila. Jak se říká, díky „tomuto“ měla moje dušička pokoj.
S letadlem jsem se po tomto letu na pár dni rozloučila, jelikož jsem měla naplánované dny volna, jednu otočku do města jménem Jeddah (což ve finále nestálo vůbec za nic) a můj další dlouhý let do Sao Paula. A o tomto letu si taky něco povíme.

„Tak co, už víš, kdy budeš mít dovolenou?“  Tahle otázka se stala úvodním slovem při skypování s rodiči. A pokaždé mne píchlo u srdce, když jsem musela říct, že nevím. Už jsem byla v Dubaji čtvrtý měsíc a stále jsem nevěděla, kdy si budu moci odletět na pár dní do českého domova. Říkejte si, že jsem přecitlivěla, upnutá na rodinu, mamánek. Tohle všechno jsem už slyšela několikrát. A víte co? Já se nad tím jen usměju. Vnitřně jsem vyrovnaný člověk jako každý druhý a to, že chci domů? Ano. Chci. Protože rodina pro mne znamená hodně. A do té doby, než budu mít „vlastní“ rodinu, tak si opravdu chci zaletět do té mé milované Plzně, obejmout se s našima, se ségrou, s bráchou a zajít na kafíčko s přáteli, abych jim mohla říct, jak se mám a poslechnout si, jak se mají oni. Toť vše. Na tom není nic špatného. V Dubaji jsem ráda a tahle práce mě baví, ale chci se o tento zážitek s někým podělit. Je pravidlem, že do „graduation“ nováček nesmí odletět pryč. Na dovču. Ale je nepsaným pravidlem, že pokud si o dovolenou zažádáte, tak vám ji při troše štěstí povolí. Já jsem jen čekala na vhodný okamžik, kdy si o dovolenou zažádat. Nechtěla jsem odletět na týden domů hned první měsíc, kdy začnu létat. Ať už z toho důvodu, že to vypadá blbě, ale taky proto, že jsem si chtěla co nejvíce věcí přisvojit a naučit a hlavně zažít. V dubnu jsem se jednou rozhodla, že si o dovolenou zkusím zažádat. A pár dní jsem musela čekat a modlit se, aby mi to schválili.

Brazilské Sao Paulo se na mne vyskočilo z dubnového rosteru jako první a já si pilně odškrtávala dny, kdy na sebe navléknu uniformu jen pro tento let. Navíc jsem zjistila, že na tomto letu bude i Mike, polský kamarád, který během výcviku byl v druhé výcvikové skupině.
Už jen při přesunu z HQ do letadla jsme se s Mikeym neskutečně bavili. Let do Sao Paula byl na Boeingu 777. Musím říct, že jsem byla ráda, byť A380 je moje srdcovka, tak tento typ letadla na delší vzdálenosti je lepší. Už jen proto, že vzadu v letadle je velká a prostorná galley, tak i proto, že do Boeingu 777 se vejde méně lidí než do A380. O dost méně. Což, ruku na srdce, na dlouhé lety oceníte.
Let do Sao Paula byl skvělý, naše partička v zadní galley byla skvělá a všichni jsme si“ sedli,“ i cestující byli v dobré náladě. Cestou tam se staly jen dvě „vtipné věci“. Zaprvé, došlo nám červené víno. Zadruhé, jedné paní červené víno moc nesedlo, nebo spíše jeho množství, a ohodila nám čtvrtinu letadla. Nu což, stane se. Díky, Emirates, že je alkohol na palubě zdarma.

Po příjezdu na hotel jsme se s pár kolegy domluvili, že zajdeme na večeři. Původně jsme chtěli jít ven, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme došli do restaurace v hotelu, a že večeře byla výborná.
Na druhý den ráno jsem se domluvila s holkama, že vyrazíme ven prozkoumat město. Ráno jsme si daly snídani a kolem deváté jsme vyšly. Cíl naší procházky byl známá čtvrť plná graffitů Beco De Batman. Čtvrť se táhla do kopce, takže celá procházka byla pro nás jako cvičení, jelikož kopce byly snad jak v San Franciscu. Některé graffity připomínaly umělecká díla, některé ovšem byly jen čmáranice. Nebo jsem spíše nepochopila jejich význam.
Další cíl cesty byl obchod značky Hawaianas. Žabky z téhle značky byly MUST! Vzala jsem i jeden pár pro svýho brášku, abych se o měsíc déle na dovolené doma dozvěděla, že jsem mu vzala asi o dvě čísla větší. Uuups.
Po nákupu následoval oběd a poté už jen odpočinek. Sotva jsem došla do pokoje, padla jsem do postele. Byla jsem unavená, ale šťastná, tohle město je nádherné. Nádherné, jak kontrastuje, na jedné straně čtvrtě s luxusními domy, velkými zahradami, fascinujícími auty a na druhé straně bunkry a jízdní kola, aby se lidé měli jak dostat do práce. Tyto kontrasty člověka naučí být vděčný za to, co má.

Let zpět do Dubaje byl úžasný. Já, Mikey, Wu a Rei jsme měli naplánovaný odpočinek spolu až v druhé části letu, tudíž jsme tři hodinky byli sami v economy třídě, jelikož CSV a Purser byli na odpočinku. No, když kocour spí, myši mají pré. Dle toho let vypadal. Neustále jsme se fotili, smáli, dělali různé grimasy a vtipkovali. Pasažéři za námi chodili, až jsme v jednu chvíli měli zaplněnou galley. O zábavu bylo postaráno.  Navíc jeden pán přišel s tím, že by chtěl nalít Gin a Tonic. Přání jsme mu splnili a on se vydal zpět za manželkou, že půjde spát. Za chvíli se vrátil zpět s tím, že si omylem přisedl v té tmě k nějaké cizí ženě. Všichni jsme se tomu  zasmáli, tohle mne dostalo do kolen, hlavně, když muž začal dělat grimasy, jak se zděsil, že se jeho manželka za tu chvilku „změnila“.

Tento let byl úžasný, nejraději bych tuto posádku už neměnila. Všichni jsme si sedli, hlavně lidsky. Po letu mi Purser a CSV říkali, že se mnou byli moc spokojeni a ať takhle pokračuju. Tato slova mne neskutečně hřála u srdce, když vím, že dělám, co mne baví a ještě dobře.

A další destinace na rosteru? Jen otočky. Uvidíme, co mi přinese květnový roster.

Nasměrovala jsem kurzor myši na dané tlačítko a modlila se, ať tam vidím slovo „approved“. Po čtyřech měsících v poušti jsem se těšila domů na rozkvetlé květiny a stromy. Na zeleň. Na svého pejska. Nadechla jsem a klikla jsem na záložku dovolená.
„APPROVED“. Koukala jsem na to s otevřenou pusou a začala se usmívat. Neumíte si představit pocit, když se dozvíte, že můžete na chvilku domů. Hned jsem shodila webovou stránku do lišty a vytočila číslo na skypu k našim. Konečně jsem jim mohla odpovědět na otázku, kterou mi pokládali nějaký ten pátek. Letím na chvíli domů.