Pocit mít křídla: Třetí kapitola

Seděla jsem na svém jumpseatu a nebyla schopná se hnout. Výhled z malého okna mých dveří mě děsil. Křídlo letadla se kompletně potopilo pod vodu a já tak neviděla nic. Podívala jsem se na druhou stranu, kde letuška hlásila, že prostor za dveřmi je volný a v pořádku. Najednou se z ničeho nic navalila do kabiny voda. Lidé začali panikařit, snažili se odpoutat ze sedadla a dostat se z místa pryč. Periferně jsem viděla, jak se nějaký pasažér snaží dostat k protějším dveřím a otevřít je. Lidé se začali předbíhat, v kabině nastal úplný chaos. Voda se začala do kabiny dostávat čím dál rychleji. Byla ledová, štiplavá. Jako kdyby do vás někdo zabodával tisíce jehliček. Plíce se mi stáhly a já nemohla dýchat. Snažila jsem se lapat po dechu, ale nešlo to. Voda se dostávala čím dál výš a všem to začínalo být jasné. Pocit zoufalství střídal paniku a tu střídal pud záchrany o holý život. Voda se dostala až ke stropu kabiny. Rukama jsem se dotkla stropu. Poslední nadechnutí. Poslední lok vody. Hnusný, slaný.

Probudila jsem se vyděšená. Ale naprosto vzhůru. Trvalo mi asi tři čtyři vteřiny, než jsem pochopila, o co se jedná. Kde to jsem a kde je voda. I takhle můžeme bláznit. Ze všech těch hodin simulovaných pádů, dekompresí a nouzových přistání můj mozek přestal smysluplně fungovat a začal v noci promítat hojnou kopu všech scénářů.  Tohle byla jedna ze dvou nočních můr, které jsem v Dubaji měla. Ta druhá se konala před mým druhým layoverem v Singaporu. Vím to, protože jsem odlet měla někdy brzy ráno, já se probudila celá rozpolcená tři hodiny před budíkem a už jsem neusnula. To se vám do toho letadla po takovém snu opravdu chce. Ale co se dá dělat. Maximálně věřit ve všechny andělíčky strážníčky a v samotného Poseidona.

Ale zpátky k výcviku.

Prvním dnem, kdy si nováčci oblečou uniformu, je den zvaný Image and Uniform. Jak už název napovídá, tento den se zabývá vzhledem a chováním cabin crew.

Ten den ráno jsme všichni přišli do třídy v našem výcvikovém centru. Poprvé jsme na sobě měli oficiální uniformu Emirates. Všechny holky jsme se to ráno zdráhaly sundat červený klobouček z hlavy. Nechtělo se nám, protože jsme si díky němu připadaly něco víc. Někdo víc.
Celý den jsme strávili v učebně plné zrcadel. Pro slečnu hotový ráj. Pánské osazenstvo už tím tolik nadšené nebylo. Pokud dumáte nad otázkou, proč tímto blokem museli projít i kluci, odpověď pro vás mám. Zaprvé – i „letušáci“ musí nějak vypadat. Určitě byste nechtěli, aby vás obsluhoval nějaký šmudla s okousanými nehty. A zadruhé – pokud by nějaký kluk usiloval o vyšší post, například CSV nebo Purser, tak náplní této práce je hodnotit „look“ ostatních. Proto musí vědět, jaké standardy by měly slečny dodržovat a jaké limity musí splnit pánská část.

Dopolední blok se točil hlavně kolem holek a to hlavně ve stylu, jaký make-up by měly slečny nosit a jaké všechny možné účesy jsou povoleny. Drtivá většina holek nosí klasický drdol (low bun) nebo francouzský drdol. Já jsem celý rok odlétala s klasickým drdolem, byl pro mě nejpříjemnější a hlavně jsem si drdůlek vždy mohla obmotat červenou gumičkou. Vlasy jsem od čela vždy poté upravovala dle libosti a pocitu, někdy jsem je zapletla do copánků a zastrčila do drdolu, nebo jsem je klasicky rolovala od čela až po drdol. Prostě jak se člověk toho dne vyspal.

Co se týče mého make-upu, měla jsem čtyři druhy, které jsem střídala.
1) oční linka – výrazná oční linka
2) smokey eyes – kouřové stíny, většinou hnědé/zlato-hnědé
3) smokey eyes s oční linkou – kouřové stíny podtrhnuté s výraznou oční linkou
4) smokey eyes – kouřové stíny zelené barvy, s nebo bez oční linky

Řekla bych, že bych je odstupňovala podle lenosti. Někdy jsem šla na let jen s oční linkou a jindy jsem vymódila jak na přehlídkové molo. Nutno podotknout, že na dlouhé lety do USA nebo Brazílie jsem razila heslo, že méně je více. Po šestnácti hodinách letu jsem byla ráda, že jsem dokázala udržet otevřené oči, natož abych se neustále upravovala. Takhle jsem si jen upravila oční linku a rtěnku a bylo hotovo.

Rtěnku jsem ze začátku používala od Sephory, tuším, že to byl odstín lipstain 01. Pak jsem vyměnila Sephoru za rtěnku od MAC s odstínem Ruby Woo a na tu, dámy, nedám dopustit. Rtěnku jsem vždy doplňovala tužkou na rty.

Odpolední blok se nesl ve znamení pečování o nehty. Správná délka a barva laku je také důležitá. Na palubě rukama děláte všechno, od připravování vozíků až po manipulaci s jídlem. Naše ruce proto musí být perfektně upravené. Po dobu létání jsem měla gelové nehty, zpravidla červený lak, který se mi hodil k uniformě nebo francouzský způsob.

Tento den byl takový odpočinkový, samý relax a starání se o vzhled. Nikdy dříve jsem se o svůj vzhled takhle moc nezajímala, až díky Emirates. A dodnes jsem za to ráda. Ať chceme či ne, vzhled hýbe světem a většina lidí dává na vnější dojem. U letušek to platí dvojnásob.

Před námi byla poslední část výcviku. Service training. Tohoto modulu jsem se bála nejvíce, a po prvním mi bylo hned jasné proč.
Naši instruktoři byli zlatí, o tom žádná. Ale vytáhnout na mně veškeré značky alkoholu podávaného na palubě Emirates? Já šla do kolen. Po prvním dni jsem odcházela s naprosto zoufalým pocitem, že tento výcvik nedokončím.

Nejsem barmanka. Nevím, jak se dělá Bloody Mary, nevím, jaké jsou značky rumů. A vodka? Jak ta se ksakru podává?! Pocit zoufalství se objevil znovu. Stejně trýznivý a sžíravý jako tehdy před poslední zkouškou z dekomprese v SEP. Takže jsem udělala to co vždy. Zatnula jsem zuby a pustila se do učení. Už jsem v Dubaji byla dlouho na to, abych to vzdala. Abych odevzdaně zvedla ruce nahoru s tím, že to nejde. A když mi přijde, že něco nejde, tak to musím zkusit, protože ono to dost často přeci jen jde. Tudíž jsem před sebou opět měla probdělé noci nad učením. Ve svém hotelovém pokoji jsem si hrála na barmanku a učila se názvy všech drinků a všeho možného. Alkohol moc nepiju, už jen díky mému zdravotnímu problému, který mi alkohol tak nějak nedovoluje.

„Alright, girls you all can start.“ Odbrzdila jsem vozík a vydala jsem se vpřed. Procházela jsem uličkou v simulátoru A380 a periferně sledovala svoji kolegyni, která byla též zkoušená. Servírovaly jsme snídani na letu do Londýna. Instruktor seděl s mým hodnotícím archem na sedadle do uličky. Došla jsem k němu a začala konverzaci. Objednávky na jídlo a pití jsem přijala a profesionálně jsem začala se servisem. Ubrousek jsem úhledně položila na stříbrný tác, který je typický pro servírování. Plastová sklenička, gin a tonic, lžička, citron. Vše jsem s lehkostí naaranžovala před instruktora s přáním hezkého letu a s dotazem, co dalšího pro něj mohu udělat. „That´s it, thank you very much Marketa“.
Zkouškou jsem prošla na výbornou. Další kamínek z mého srdce spadl a já v duchu byla ráda za všechny probdělé noci. Noční učení se vyplatilo. Během servisu jsem se naučila míchat drinky, sestavit tzv. „bar cart“, vypsat papíry na uzavření baru a rozeznat s přehledem veškeré alkoholické nápoje. Pro mě ze začátku nepředstavitelná laťka.

Tréninky servisu spočívaly po krušných začátcích v provádění servisu během simulovaného letu do určité destinace. Některé lety jsou něčím výjimečné. Třeba na letech do Anglie podáváme tradiční „scones“ nebo do Thajska létáme s přepravkou plnou „noodles“.  Každý let má svá specifika, což byla jedna z věcí, která mě na téhle práci bavila.

Po dvoutýdenním absolvování tréninku servisu a po napsání finálního testu přišel den, kdy byl čas se rozloučit s tréninkovou školou.
Nastal den D. Oblékla jsem si uniformu, perfektně vyžehlenou, nasadila jsem si červený klobouček na hlavu a bílý šátek jsem elegantně obmotala kolem krku. Všichni jsme byli připraveni vzlétnout do oblak. Dnes nám oficiálně skončil výcvik a my byli pozváni do auly k takové „mini graduation“ . Instruktoři nám řekli, jak budou probíhat první lety a pověděli nám poslední instrukce. Moje první lety se kvapem blížily. Byla jsem hrozně nervózní, ale zároveň jsem se nemohla dočkat.

Velkým překvapením a poctou pro mě bylo, že jsem v tento den získala cenu Image and Uniform Ambassador. Pro mě taková pomyslná třešnička na dortu. Vyhlašovaly se dvě ceny, za Image and Uniform a za Nejlepší servis v průběhu výcviku.

Když jsem stála na jevišti a přebírala si diplom, nezmohla jsem se pomalu ani na hlásku. O to víc to bylo vtipné, když mi instruktorka dala do ruky mikrofon s tím, abych popsala své pocity. Už si ani nevzpomínám, co jsem tam řekla. Ale tento diplom byl pro mě odměnou za veškerou práci a píli během tréninku.

Kdo by řekl, že za pár měsíců budu v této aule a na tomto jevišti stát znovu. Jen s tím rozdílem, že za mnou na promítacím plátně bude mé jméno s českou vlajkou, já si budu přebírat diplom a budu se smát na rodiče, kteří budou sedět v hledišti. V ten moment se ze mě stane oficiální letuška Emirates. Ale na tohle si musím ještě chvilku počkat.
Protože teď poprvé roztáhnu křídla, jako Supy na svých prvních letech.