Pocit mít křídla: Sedmá kapitola

Koncem dubna mi na rosteru přistál květnový rozpis. S natěšením jsem jej otevírala, protože jsem věděla, že v květnu budu mít dovolenou. Hned po rozkliknutí mne praštila do očí slova LEAVE, čímž se označuje dovolená. A roster? Ze začátku měsíce si zaletím do Birminghamu, poté do Paříže, následně dovolená a pak Bangkok a Stockholm. Pro „začátečníka“ ideální na rozkoukání.

Let do Birminghamu se mezi crew označuje jako BirmingHELL. A proč tomu tak je? Letuška se za 7 hodin letu nezastaví a stále roznáší drinky. Gin a Tonic, red wine, white wine, Bloody Mary, gin a tonic, red wine, white wine, Bloody Mary a neustále dokola a dokola. A přesně tak vypadal i můj let. Jak se říká, „full house“ a roznášela jsem drinky jedna báseň. Ze všech směrů cinkaly zvonky a prosby o nějaké pití, od pasažérů mi zněly v uších ještě druhý den. Jedinou výhodou tak plného letu bylo to, že díky práci a běhání mi tento let připadal jako nějaká dvouhodinová otočka. Navíc pro mne byla velice vtipná konverzace s pasažéry, ten jejich akcent byl prostě k nezaplacení. Párkrát se mi stalo, že jsem se musela znovu zeptat, co že to vlastně chtějí? Legrační je, že jsem v tu dobu ještě netušila, jak s angličtinou občas zabojuji při letu do Skotska. Well well…..

Samotné město jsem bohužel neviděla. Hotel, ve kterém jsme byli ubytovaní, byl od centra pěkný kus cesty. Já zvolila odpočinkovou metodu. S pár lidmi jsme si dali sraz na večeři v hotelu a potom jsme si šli lehnout. Ráno jsem se probudila a byla naprostá nádhera se podívat z okna a vidět zeleň! Hodila jsem na sebe nějaké oblečení a vyrazila ven, prohlédnout si okolí. Hned u hotelu byl takový menší park s výhledem na rybník. Chvilku jsem tam zůstala a jen tak rozjímala. Po 4 měsících v písku byla paráda se procházet v přírodě. Poté jsem si zašla do obchodu, nakoupit nějaké věci, do hotelu znovu na jídlo (na smažené žampiony, vynikající!) a opět do postele před odletem.

Zpáteční let byl noční, moc neutíkal a hlavně byl obsazený jen z půlky letadla. I když noční lety jsou fajn, na tomhle letu jsem musela vypít polovinu kávy, jak jsem byla ospalá. Za co jsem byla ráda, byl další let do Evropy-krásné Paříže.

La vie est belle!
V Paříži jsem byla jednou, se svým bráchou, kdy jsme jeli do Disneylandu. Nikdy by mne nenapadlo, že až se do Paříže vrátím, bude to pracovně. Jak se říká, člověk míní a život mění.

Let do Paříže odlétal ve čtyři ráno. Jako vážně? Klidně mi dejte let, který bude odlétat o půlnoci nebo ve dvě ráno, ale ve čtyři? Pro mne to byla čirá hrůza, jelikož na HQ musíte být cca kolem druhé ráno, což znamená, že vstáváte o půlnoci. Strašný. Sice jsem si připadala jako zombie, ale přes Uniform and Image check jsem prošla, takže nejspíše vše dobré.
Legrace se vyskytla už za letu do Paříže. Pár pasažérů v určitém sektoru si začalo zhruba po 2,5 hodinách stěžovat na nepříjemné zápachy. Člověk si občas upšoukne v letadle, že ano, jsme jen lidi. Ale ta nelibá vůně, která se linula od jistého sedadla, kde seděl jistý pán, to bylo opravdu na přivolání hasičů, ne -li na nouzové přistání. Největším hororem pro nás bylo, že onen pán si k nám do galley přišel pro drink. Stála jsem tam s kolegy a naší CSV, začali jsme mu míchat colu s rumem, když najednou se okolo nás začal linout podivný, štiplavý zápach, že jsme se báli, že Kapitán bude muset vyhlásit nouzové přistání, z důvodu nebezpečného, toxického odpadu v našem letadle. Tato neviditelná zástěna smradu se vynořila vteřinu po tom, co tento pán odešel z galley s drinkem v ruce a blaženým úsměvem na rtech. Naše CSV to však vyřešila bravurně.  Jen co předala pánovi požadovaný drink a poslala ho zpět na své sedadlo, rychle sáhla do kontejneru pro spray, následně vběhla do kabiny a snažila se ten biochemický odpad zahnat. My jsme se po zbytek cesty modlili, aby nás smradlavá tíha nevtáhla na zem dříve než budeme ve Francii.

Po příletu kolem deváté ráno jsme se domluvili s několika kolegami, že půjdeme ven. Chyba byla- opět- že hotel, ve kterém jsme bydleli, byl sice hned vedle letiště, ale zato pekelně daleko od centra. A hlavně od Eiffelovky. Zavolali jsme si 2 taxíky, naskákali dovnitř a domluvili se, že se všichni sejdeme pod Eiffelovkou. No, po pěti minutách jsme druhý taxík ztratili z dohledu a u Eiffelovky nikdo nečekal.

Stát pod Eiffelovkou bylo nádherný. Trošku nostalgie, ale výhled na tu nádheru vše přebíjel. I počasí nám přálo, bylo kolem dvaceti stupňů a skoro žádný mráček na obloze. Kolegyňka z Brazílie navrhla, že pár metrů od Eiffelovky je stánek, kde prodávají Crépe. Je to druh palačinky, která je považována za francouzské národní jídlo. Stočená palačinka se podává s jakýmkoliv druhem ovoce a sladkou náplní ve formě nutelly, našlehaného krému nebo i javorového sirupu.
Stánek byl cca 50 metrů od Eiffelovky a Crepe bylo naprosto božské. Já jsem si dala palačinku s banány a dalším ovocem a Stellou. Strážce linie by mne na místě vzal kladivem po hlavě, ale tohle bylo „must“.

A teď přichází highlight celého layoveru.

Stála jsem si pod Eiffelovkou, vychutnávala jsem si palačinku a těšila se ze života. V tu chvíli mi absolutně nic nechybělo. Sluníčko svítilo, ptáčci prozpěvovali a já se zakousla do dalšího sousta té výborně palačinky, když tu mi najednou přistálo na zádech hovno. Pardon, ale kulantněji to napsat nemohu. Prostě mě normálně posral nějakej francouzskej pták. A aby to bylo ještě lepší, já na sobě měla zrovna novej růžovej kabátek z Orsay. Myslím, že moje „what the fuck“ slyšela celá Paříž, turisté nahoře na Eiffelovce i dole kolem mne se mi určitě taky smáli. Jako ono kdyby to byl nějakej bobek, tak se taky zasměju. Ale s tou náloží, co jsem měla na zádech, jsem si nejdříve myslela, že nade mnou proletěla kráva. A jak se řehtali kolegové z crew, co tam byli se mnou, ani psát nemusím.

No, tak jedeme dál.

Po tomto nemilém incidentu jsem zkoušela dát svému kabátku první pomoc, ale bohužel musel vyčkat až do příchodu na hotel, až večer.

Po Eiffelovce jsme zamířili k dalšímu cíli, což byl Arc de Triomhpe, což byla další zábava. Kdo zná, tak ví. Pro dobrou fotkou jsme si museli každý vlézt doprostřed rušné silnice, jinak to vyfotit nešlo. Tomu se říká odvaha, když na váš ze všech světových stran troubí auta, nadávají do různých tvorů, ale vy jim na oplátku naznačujete, že opravdu nemůžete uhnout, jelikož jste tu jen na jeden den a fotku s obloukem opravdu chcete mít na památku.

Kolem oběda jsme si zašli do místní restaurace. Ze začátku jsem měla nutkání okusit „šneky“, ale říkala jsem si, že bych let zpátky opravdu chtěla přežít, takže jsem se rozhodla pro druhou volbu a dala si klasický salát. V restauraci byl fajn číšník, ptal se nás, odkud jsme, co tam děláme, a doporučil další místa, která bychom měli vidět.

Tudíž naše další kroky vedly do Baziliky Sacré-Coeur. Protože tato Bazilika je na kopci, je odsud nádherný výhled na celou Paříž. Při našem štěstí, kdy nám ten den vládlo nádherné počasí, byl výhled úchvatný. S Fernandou jsme tam jen tak seděly na schodech a dívaly se na typickou francouzskou architekturu, která lemovala budovy. Celou pohodu ještě podtrhával místní maník, který hrál na kytaru písně na přání, jako třeba Eye of the Tiger, Yellow od Coldplay a další písničky.

Cestou zpět jsme se všichni procházeli vyhlášenými francouzskými uličkami a dokonce jsme si zašli na Créme Brulée. Kdo nezkusil, tak ať vyzkouší, chuťovka!

Kolem 19 hodiny jsme přijeli zpět do hotel, já se šla vykoupat a spát, protože let zpátky, byl co? FULL HOUSE. Ale letělo se mi krásně. A proč? Protože další stanice byla Praha. A dovolená.

A ten kabátek? Ten se zachránil, díky mami.